Tak zas příště……stisk ruky, pusa, křížek na čelo, oči zalité slzami….

Zavírám dveře auta, syn startuje a odváží babičku zase „domů“ – do Domova seniorů.

V mysli se vynořují otázky: Bude ještě nějaké příště? Kolikrát ještě? Nebo je to naposledy?

Před čtyřmi lety se moje maminka, která s námi bydlela sedm let, rozhodla, že si dá žádost do Domova pro seniory. Její zdravotní stav se začal zhoršovat, tak nám nechtěla být „na obtíž“. Během krátké doby se uvolnilo místo, tak se odstěhovala. Občas jsme ji dovezli na nedělní návštěvu, ale na noc se chtěla vždy vrátit „na svoje". První tři roky byla maximálně spokojená, byla takovou chodící reklamou na spokojený život v domově důchodců.

Pak se jí stala nemilá příhoda a musela do nemocnice. Strávila asi čtyři měsíce střídavě na interně a LDNce. Je celkem nenáročná, skromná, ale tenkrát byla zoufale nešťastná, zlomená na duchu, a už čekala, kdy se vrátí „domů".

Od doby co se vrátila zpět do domova, už nezvládá chodit do jídelny ke společnému jídlu,  na různé akce, které v domově mívají ji setřičky musí vozit na vozíčku. Tráví téměř celý den jen ve svém pokoji. Má 5 dětí, 18 vnoučat a 17 pravnoučat, takže během týdne má několik návštěv a občas za ní zajdou některé sousedky z vedlejších pokojů. Ve svých devadesáti letech telefonuje nám všem téměř vždy jako první gratulant k narozeninám i svátku. Ještě nedávno psala i maily.

Loni na jaře jsem pozorovala, že mi začíná volat čím dál častěji, i několikrát denně. To už jsem tušila, že se jí přece jen stýská….S manželem jsme se dohodli, že ji vezmeme na měsíc k nám domů. Opět jsme jí nachystali její koutek v obýváku, zařídili vše potřebné, domluvili lidi ochotné pomoci s ranní a večerní úpravou. Tak, jak jindy, když na tom byla líp, protestovala, že nás nechce otravovat, tentokrát pozvání přijala téměř „bez odmlouvání".

Po pár dnech, když jsme si vytvořily nějaký režim, to byla zase usměvavá babička, která se zase více rozchodila, zvládla s chodítkem i procházku po balkóně, zajímala se co to na té zahrádce okopávám….,prostě rozkvetla.

Když skončil měsíční pobyt, vezli jsme ji zpět „domů".

„Babi, těšíš se?"

„Já to beru sportovně. Vybrala jsem si to sama, dostanu najest, postarajou se o mě, tak na co bych si stěžovala."

Po téhle zkušenosti jsem se rozhodla, že pokud to půjde, zavedeme „střídavý pobyt“ – domov a „domov".

Během toho třičtvrtě roku jsme zvládli další čtyři  týdenní pobyty doma – říkáme tomu dovolená :). Vždy tak nějak po 6-8 týdnech už je zase poznat, že potřebuje trochu té rodinné terapie.

Nejednou se stalo, když ji syn vezl po chodbě na vozíčku, krosnu na zádech a za chvíli ještě jel s chodítkem, že se babičky ptaly: A vy zase jedete domů? To já nikoho takového nemám….a za Vama pořád někdo chodí…

Ruka, Ruce, Staré, VÄk, Ipad, Starší, OsamÄlost

Když jsme loni v létě vezli maminku zpět do domova, projížděli jsme městem. Krásný teplý nedělní podvečer: lidé - velcí, malí – na projížďce na kolech (propocení, unavení), sedící před restaurací, procházející se kolem výkladních skříní, hrající na tenisových kurtech….Všichni vypadali spokojení, radostní.

Naše osádka auta: trochu unavení, ale taky spokojení, šťastní…,že jsme mohli aspoň na nějaký čas zpestřit život blízké osobě.

Hlavou mi probíhaly myšlenky:

Jak rozdílné dva světy:

svět mohoucích a svět nemohoucích.

Jak nemohoucí člověk počítá kolik kroků potřebuje, aby se dostal od postele ke stolu, jestli do koupelny vjede i s chodítkem, nebo si má vzít i berlu, dává pozor, aby mu něco zbytečně nespadlo. Postupně se vzdává některých činností, aby nemusel obtěžovat druhé s pomocí.

Jak se život postupně smršťuje na pouhé uspokojení základních lidských potřeb: příjem a výdej stravy, spánek, hygiena.

Když někdy jedu za maminkou do Domova na návštěvu a vidím ty dědoušky a babičky jak sedí ve vestibulu, někteří se rádi pustí do rozhovoru, ale někteří jen hledí a „nic"… možná jsou v myšlenkách tam, kde kdysi byli doma….