Minulý týden jsem měla nečekanou návštěvu. Náš dávný známý, kterého jsem několik let neviděla. Oblečený jak ženich. Černé polobotky, tmavé tesilky, bílá košile s dlouhým rukávem. Venku vedro jak blázen - ve stínu přes 30°C. Pěknej kluk - vysoký, štíhlý, čokoládově hnědé kukadla, kaštanové vlasy. Čelo orosené, po spáncích mu stékaly potůčky potu. Měl pouze jednu vadu na kráse. Byl totálně na šrot - sotva stál na nohách.

"Martine, kde Ty se tu bereš?"

"Tož jen tak. Je Petr doma?

"Není, je v práci. Co potřebuješ?

"Tož nic, jen tak. Rozhodl jsem se, že dneska ukončím život. Akorát nevím jak to udělat. Chtěl jsem spolykat prášky, že to něčím zapiju, ale nemám je tady u sebe. Tak nevím jak to udělat. Nemám žádný smysl života, nebaví mě žít."

"Hm, to je blbý. Co s tím?" (už ani nevím co jsem mu všechno řekla). Asi po desetiminutovém rozhovoru si vzal nabídnutou vodu a kousek buchty.

"A nezavezla byste mě ke známým do vedlejší vesnice? Bývám v azyláku, ale teď jsem na pár dnů u známých."

"Nezavezla. Nemůže nechat Terezku samotnou a jet s Tebou někam pryč. Za dvě hoďky Ti jede autobus, tak někde ve stínu počkej. Máš prachy?

"Mám. Ale to zas půjdu čekat do hospody a zase se napiju."

"Co piješ? Pivo, víno nebo něco tvrdšího?"

"Všechno."

"No vidíš, když všechno, tak si dneska dej už jenom kofolu, a je to."

"Hm, to neumí."

"Tak běž čekat na autobusák do čekárny.

"Hm, asi je to blbý nápad, že? Ten život ukončit."

Upřený pohled - z očí do očí. V tom pohledu roztěkanost, beznaděj, smutek, touha - "pomoz mi - já nevím jak dál".

"To asi máš pravdu. Zkus ještě o tom popřemýšlet."

Dovolil mi, že mu můžu ohrnout aspoň rukávy, a šel. Zrovna šly dvě sousedky a sledovaly co tam s ním nacvičuju.

Asi za hodinu přišel znovu.

"A nezavezla byste mě k těm známým? Mi ten autobus ujel"

"Hej, nekecej! Máš ještě pět minut čas, tak si klusni, a to stihneš!"

"Fakt?  (hleděl na hodinky, ale jestli měl nějakou představu o čase, to jsem si nebyla tak docela jistá)

"Jo fakt. Tak nečekej a mazej!"

No, pokus o rychlejší chůzi byl, ale byl to na něj pohled. Chtělo se mi brečet. Kolik takových lidí chodí po světě? 

--------------------------------------------------

Tento víkend jsou naše velké děti tak různě po světě, nejmladší Terezka má trochu jiný denní režim, takže nedělní oběd jsem měla chystat jen pro mě a pro manžela (roomaantiikaa). Jsem zvyklá vařit spíše ve velkých hrncích a jen pro dva lidi to moc neumím. Ale hlavně: se mi nechce! Proto jsem měla v plánu, že vytáhnu z mražáku nějaký zbytek jídla pro dva.

Dopoledně někdo zvoní, jdu otevřít. Mladá maminka, kterou znám ze skupinky MM.

"Čau Ani! Na, tu máš řízky. Měli jsme včera akci a nějak moc nám toho zbylo. Dobrou chuť!"

"A jako, co?  Co za to, nebo jak?"

"Dobrý,čau, nemám moc času."

V alobalu dvanáct řízků - kuřecí a vepřové.

Udělala jsem k tomu francouzské brambory, a místo čočky :( byl bohatý nedělní oběd. A ještě zbylo na několik svačin pro chlapy do práce.

---------------------------------------------------

Suma sumárum:

- dala jsem sklenici vody a kousek buchty

- dostala jsem dvanáct řízků

-----------------------------------------------------

Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují,

je-li v tvé moci je prokázat.

Neříkej svému bližnímu: "Jdi a přijď zase

a dám ti to zítra," když to máš s sebou.    / Př 3, 27-28/

 

Někdo rozdává a přibývá mu stále,

kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek.   /Př 11, 24/

 

Dávejte, a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená,

vrchovatá vám bude dána do klína.           /Lk 6, 38a/

 

Dávat… Každému... Bez rozdílu… V pravou chvíli…

Nemyslím z vypočítavosti.

Z lásky.