Před dvěma lety jsem prožívala období osamocenosti. Dospělé děti měly často svoje aktivity mimo rodinu, jedno z nich nám vyletělo z hnízda a manžel často pracoval "od nevidím do nevidím". Většinou jsem byla celé dny sama s naší nejmladší dcerkou, jejíž zdravotní stav neumožňoval trávit čas venku, ale pouze doma.

Začal mi chybět nějaký kontakt s okolním světem.                                                                                              

V té době jsem začala víc pokukovat po různých blozích na internetu a občas zavítala na Signály. Po delším váhání jsem se zde zaregistrovala. Líbilo se mi tu čím dál víc. Postupně jsem (virtuálně) poznávala lidi, jejichž články nebo diskuzní příspěvky mě oslovily a nutily přemýšlet o různých skutečnostech.

Díky některým společenstvím, jejich členem jsem se postupně stala, jsem mohla taky navázat reálná přátelství.

Jelikož jsem zvědavá ženská, často jsem během dne nakukovala na nástěnky, aby mi náhodou něco neuniklo, abych nebyla o něco ochuzena. Tak jsem pomalu, ale jistě, začala být závislá na internetu, i když jsem si to nechtěla připustit. Vždyť jsou tam dobré věci ohledně víry, Církve, mateřských a manželských záležitostí. Přece nebudu tady jak ve vězení - potřebuju kontakt se světem. Byl to můj únik od reality.

Jenže pomalu jsem začala šidit domácnost, nestíhala to, co jsem dříve běžně zvládla. A hlavně: moje mysl se čím dál víc plnila spoustou (zbytečných) informací, zabývala se osudy lidí, které osobně neznám, a zřejmě jim ani nedokážu v jejich trápeních a bolestech nijak pomoci. Občas mě rozhodily některé bouřlivé diskuze. Postupně jsem ztrácela pokoj v srdci a nebyla schopna se soustředit na modlitbu, na četbu Bible, na práci. Věděla jsem, že je něco špatně, ale pořád jsem nechtěla přistoupit na změnu.

Jednoho večera nastal zlom. Věděla jsem že to musím utnout, že tohle je cesta, která mě nevede správným směrem. Trvalo to celou noc a den, kdy jsem se pohybovala v slzavém údolí a ptala se:

"Bože, a co dál? Chceš, abych tu byla v ústraní a nezajímala se o to, jak se žije venku? To přece dlouho nevydržím."

Svěřila jsem se se svým trápením svému zpovědníku a společně jsme hledali cestu jak z toho ven. Odpověď jsme nenašli.

Při následující mši sv. se četlo čtení /1 Král 19,9-13/

"…prudký a silný vichr,.. ale Hospodin ve vichru nebyl

….zemětřesení,..ale Hospodin v zemětřesení nebyl

...šlehal oheň…ale v ohni Hospodin nebyl

Po ohni následoval šum jemného vánku...

 

To bylo SLOVO, které mi dalo odpověď na moje otázky. A do mého srdce vstoupil POKOJ.

Nemusím vědět všechno, nemusím diskutovat o některých věcech. Moje místo je TADY.

Potřebuju čas ticha, čas pro práci a čas, který můžu trávit s lidmi, které mi Bůh pošle do cesty ať už reálně nebo virtuálně, ale pěkně pomalu, po jednom.

 

Pořád je mi záhadou, jak to Hospodin všechno režíruje, když v pravý čas různé situace do sebe zapadají jak mozaika.

 

Deo gratias!